Číslo v registru patřilo ženě, která si pro Beníka měla přijet až za dva dny.
„Ve středu končí hlídání,“ řekla do telefonu. „Jsme tak domluvené. Stalo se něco v penzionu?“
Dobrovolnice Alena se podívala na veterináře. Právě podával Beníkovi misku s vodou. Pes se napil a pak ještě chvíli stál s čenichem nad miskou, jako by se nemohl rozhodnout, jestli si může zase lehnout.
„V jakém penzionu?“ zeptala se Alena.
Žena se jmenovala Jana. Maminka po operaci potřebovala někoho u sebe, a tak za ní Jana na deset dní odjela. Beník u ní už jednou byl. V paneláku vyštěkával výtah a máma se pokaždé lekla. Tentokrát si proto Jana domluvila hlídání u paní, kterou jí doporučila kolegyně. Jmenovala se Monika, bydlela v domku kousek za Hradcem a hlídala psy u sebe doma.
„Včera mi poslala fotku,“ řekla Jana. „Ležel na svém polštáři u ní na zahradě.“
„Pošlete ji i mně.“
Fotka přišla ještě během hovoru. Beník na ní vypadal spokojeně. Ležel na kostkovaném polštáři s hlavou na okraji, pod dřevěnou lavicí. Za lavicí svítily červené muškáty.
„Včera vám ji poslala?“ zeptala se Alena.
„Večer. Proč?“
Alena se zadívala z okna ordinace na stromy, z nichž už skoro opadalo listí. Potom obrázek zvětšila. Na boku polštáře byl přišitý žlutý pruh látky.
„Má Beník ten polštář dlouho?“
„Od léta,“ odpověděla Jana. „Počkejte. Ona ho vlastně fotila už v srpnu, když jsme u ní zkoušeli, jak tam vydrží přes noc. Tenkrát jsem jí ho tam nechala do rána.“
V telefonu nastalo ticho. Pak Jana řekla, že za hodinu bude v Hradci. Alena ji požádala, ať cestou nikam jinam nezajíždí. Jana chvíli mlčela, než slíbila, že pojede rovnou k veterináři.
Přijela v rozepnuté bundě a na chodbě se zapomněla zout z návleků, které jí dali u maminky na rehabilitaci. Jeden se jí zachytil pod podrážkou a při chůzi šustil. Beník ten zvuk zaslechl dřív, než se otevřely dveře. Vstal, udělal dva kroky a zůstal stát.
„Já vím, já vím,“ řekla Jana. Znělo to, jako by mu odpovídala.
Sedla si na zem. Beník k ní došel a místo toho, aby jí vlezl do klína, jí strčil čenich do kapsy bundy. Jana se zasmála a vytáhla z ní zmuchlaný sáček.
„Pořád tam hledá piškot,“ řekla. „Jednou ho tam našel a od té doby to zkouší pokaždé.“
Pak zabořila prsty do srsti na jeho krku a rozplakala se. Beník si o ni opřel bok. Sáček zůstal ležet mezi nimi.
Veterinář jí vysvětlil, že Beníka bolí zanícené ucho a že už začal s léčbou. Jana si vzpomněla, že si pes před odjezdem občas přejel tlapkou po hlavě. Myslela si, že ho svědí srst po koupání. Když Monice volala druhý den hlídání, ptala se na to. Monika jí tehdy řekla, že se u ní Beník drbe sotva jednou za den.
„Zavolejte jí teď,“ řekla Alena.
Jana vytočila číslo. Monika zvedla telefon po druhém zazvonění.
„Můžu si pro Beníka přijet už dneska?“ zeptala se Jana.
„Dneska jsem celý den pryč. Až ve středu, jak jsme říkaly.“
„A Beník je teď kde?“
„Doma. Venčila ho dcera. Proč, děje se něco?“
Jana sklopila oči. Beník měl položenou hlavu na její botě.
„Jsem s ním na veterině. Našli ho u obchodního centra.“
Na druhém konci někdo zavřel dveře. Pak Monika řekla, že zavolá dceři.
„Chtěla bych s ní mluvit taky,“ odpověděla Jana. „Třeba ví, kdo ho tam odvezl.“
Monika zavěsila dřív, než stačila domluvit.
Dceři bylo devatenáct a jmenovala se Klára. Ozvala se sama asi za hodinu. Jana už mezitím odvedla Beníka domů a seděla vedle něj v předsíni, kde si lehl na dlažbu. Na pelíšek se zatím jen podíval.
„Já ho včera nevenčila,“ řekla Klára. „Od pátku jsem na koleji. Máma mi právě volala, že se chcete na něco zeptat.“
„Viděla jsi ho, než jsi odjela?“
„Jo. V pátek ráno. Máma ho nakládala do auta. Říkala, že s ním jede na veterinu k obchodnímu centru. Prý tam pro něj pak přijedete.“
Jana si přitáhla kolena blíž k sobě. Na tom parkovišti se s Monikou sešly poprvé, když si ho v létě předávaly na zkoušku. Monika tam tehdy dorazila dřív a počkala s Beníkem u bočního vchodu. Když Jana otevřela dveře auta, Beník jí přes vodítko málem podrazil nohy. Monika se tomu smála a říkala, že příště už bude vědět, kde ji vyhlížet.
„Tvoje máma mi v pátek nevolala,“ řekla Jana.
Klára se na chvíli odmlčela.
„A můžu vám něco poslat? V pátek jsem jí psala, jestli si vzala ten jeho polštář. Zůstal u nás na chodbě. Pak mi napsala, že už ho nebude potřebovat.“
Druhý den ráno Monika přivezla polštář sama. Jana jí otevřela, ale zůstala stát ve dveřích. Beník spal v pokoji a ona chtěla, aby se vyspal.
„Začal doma kňučet,“ řekla Monika. „Budil ostatní psy. Když jsem mu chtěla sáhnout na hlavu, ohnal se po mně. Měla jsem tam v tu chvíli čtyři. Jedna paní si měla přijet pro svého psa až večer a já nevěděla, kam s ním.“
„Mohla jste mi zavolat.“
„To byste musela jet od maminky.“
„Ano,“ řekla Jana. „Přijela bych.“
Monika držela polštář oběma rukama. Na žlutém pruhu byla tmavá skvrna, kterou Jana znala. Jednou Beník na polštáři rozkousal sáček s čajem.
„Chtěla jsem ho tam nechat jen chvíli,“ řekla Monika. „U vchodu postávali lidi. Myslela jsem, že se ho někdo ujme. Když jste mi v neděli napsala, jestli je v pořádku, už jsem nevěděla, jak vám to říct.“
„Tak jste poslala fotku ze srpna.“
Monika přikývla. Podala Janě polštář a řekla, že jí za hlídání vrátí peníze. Jana si ho vzala. Pak chtěla vědět, jestli se Monika na parkoviště aspoň jednou vrátila. Monika sklopila oči ke schodům. Odpověď už Jana nepotřebovala.
Odpoledne sepsala, co se stalo, a přiložila zprávy i snímek, který jí poslala Klára. Alena jí pomohla spojit se s pracovnicí obchodního centra, která Beníka zpozorovala u bočního vchodu. Jana jí chtěla poděkovat. Když se dozvěděla, že mu ta žena každý den měnila vodu a třetí den kvůli němu přišla do práce dřív, zeptala se jí, kdy má příští směnu. Chtěla za ní zajít osobně.
Beník se mezitím přesunul z předsíně do pokoje. Na kostkovaný polštář si lehl až večer, když na něj Jana položila svetr, který měla celý den na sobě. V noci ji probudil šramot u dveří. Vstala, že ho pustí ven, ale Beník už stál vedle postele. Počkal, až spustí nohy na zem, a pak se jí uložil k pantoflím.
Za dva týdny jeli na kontrolu. Cestou domů míjeli odbočku k obchodnímu centru. Beník se při zpomalení posadil a zadíval se z okna. Jana projela kolem a na chvíli zastavila až u pekárny v jejich ulici. Koupila dva rohlíky. Tím prvním, ještě teplým, zašustila v sáčku hned, jak se vrátila do auta.
Beník strčil čenich mezi přední sedadla. Doma už šel rovnou ke skříňce s miskami. Zatímco mu Jana nalévala vodu, někdo venku zabouchl dveře od auta. Beník se ani neotočil. Stál těsně u ní a čekal, až mu postaví misku na zem.







